Bc. Stanislava Tichá

CO CHCI PRO NYMBURK

Chci Nymburk, kterému budou lidé zase věřit. Město, které se rozvíjí podle dlouhodobého plánu, myslí dál než do příštích voleb a pečuje o svůj majetek.

Takové, kde platí stejná pravidla pro všechny

A také radnici, která jedná v zájmu občanů, zodpovědně hospodaří a rozhoduje podle faktů. Naslouchá lidem a umí jim svá rozhodnutí vysvětlit.

CO CHCI PRO NYMBURK? 

Když jsem se rozhodla znovu kandidovat, nehledala jsem lidi, kteří budou stát "za mnou". Chtěla jsem takové, kteří budou stát vedle mě.

Lidi s vlastním názorem, zkušenostmi a chutí něco pro Nymburk udělat. Takové, kteří umějí hledat řešení, spolupracovat a převzít odpovědnost.

A přesně takový tým se nám podařilo dát dohromady. Spojuje nás to podstatné: co chceme v Nymburce změnit, a hlavně jak.

Slušně, odvážně a podle pravidel.

Co chce pro Nymburk, už víte. Ale nejen v komunální politice záleží především na tom, jaký je člověk, který za těmi slovy stojí.  

PROČ DO TOHO JDU POTŘETÍ

Do komunálních voleb jdu potřetí. A pokaždé za tím bylo trochu něco jiného.

Poprvé jsem v roce 2018 pomohla Tomášovi Machovi na radnici z čistého přesvědčení, že to, co říká, si také myslí. Věřila jsem projektu Nymburka s klidem i tomu, že můžeme a především všichni chceme věci ve městě dělat jinak.

Na radnici jsem se tehdy dostala jako náhradnice. Měla jsem v gesci školství, kulturu a památkovou péči, sociální oblast a informatiku, zároveň jsme ale především s druhým místostarostou intenzivně spolupracovali na plnění programu napříč jednotlivými gescemi.

Poznala jsem fungování města zevnitř a zjistila, co všechno obnáší dostat projekt od prvního nápadu až k realizaci.

Podruhé, v roce 2022, už jsem za Nymburk s klidem kandidovala s pochybnostmi. S Tomášem Machem jsme se stále častěji rozcházeli, především v pohledu na další rozvoj města.

Zároveň jsem věděla, že pokud do toho znovu nepůjdu, jde například pečlivě připravený projekt Starého děkanství po volbách rovnou do koše. A nejen ten.

A tak jsem kandidovala znovu a ke svým gescím přibrala ještě část projektů z odboru investic.

Další dva roky ve vedení města pro mě byly extrémně náročné. V pohledu na rozvoj Nymburka, investiční priority, jednání s developery i samotný způsob vedení města jsem se s kolegy rozcházela čím dál víc. A tentokrát jich a mne bylo dokonce o jednoho více.

V červnu 2024 jsem došla k hranici, za kterou už jsem jít nechtěla.

Tehdejší jednatelka nemocnice Nela Kvačková při naší osobní schůzce vznesla vůči starostovi Tomáši Machovi závažná obvinění, která se měla týkat ovlivňování veřejných zakázek. Tvrdila, že má důkazy, a požadovala jeho odvolání.

Starostu jsem okamžitě konfrontovala a ten jakékoliv pochybení odmítal.

Požadovala jsem, aby se vyložily karty na stůl a vše se vysvětlilo.

Místo toho se kolegové z Nymburka s klidem a místostarosta za ODS s jednatelkou bez mého vědomí během několika dní dohodli na pokračování spolupráce a změně jejích pracovních podmínek. Změna smlouvy byla nakonec schválena i navzdory mým opakovaným protestům.

Pro mě to byla hranice. Definitivně jsem ztratila důvěru i přesvědčení, že je možné věci změnit zevnitř. Zároveň ve mně tento postup posílil obavu, že na radnici existují problémy, které její vedení nechce nebo neumí otevřeně řešit před veřejností.

V červnu 2024 jsem proto rezignovala na funkci místostarostky, odešla z Nymburka s klidem a sedla si na druhou stranu stolu. Společně se mnou odešly také Ivana Rychetská a Martina Kučerová.

Jak se později ukázalo, tak ani dohoda mezi vedením města a jednatelkou neměla dlouhého trvání a koncem roku byla z postu jednatelky odvolána.

Moje role se v opozici úplně změnila. Vedle práce zastupitelky jsem se stala předsedkyní finančního výboru. Místo prosazování projektů jsem obrátila pozornost ke kontrole, pročítala jsem smlouvy, vracela se k předchozím rozhodnutím, porovnávala podklady a ptala se na věci, které v nich neseděly.

Jedním z témat, kterému jsme se s kolegyněmi podrobně věnovaly, byla zakázka na tělocvičnu na zimního stadionu. Na nesrovnalosti v dostupných dokumentech jsme opakovaně upozorňovaly veřejně i na zastupitelstvu.

V létě se mě na stejné skutečnosti, které jsme už předtím veřejně popsaly, ptala také policie.

Podle veřejně dostupných informací je tato zakázka také jednou z těch, kterými se zabývá Národní centrála proti organizovanému zločinu.
Zda byla pochybení při její realizaci vedena snahou tělocvičnu dokončit, jak je veřejně vysvětlováno, nebo za některými rozhodnutími byly i jiné důvody, mi nepřísluší posuzovat. To je na vyšetřování policie.

Teď se blíží volby a já v nich kandiduji potřetí.

Tentokrát s týmem, který nestojí ani tak za mnou jako vedle mě... a vůči kterému cítím obrovskou odpovědnost.

Často slýchám, že se stejně nic nezmění. A pořád dokola říkám, že změní. Jen musí být v zastupitelstvu dost lidí, kteří budou chtít věci opravdu měnit.

A když se dnes dívám na všech našich 21 lidí pohromadě, mám radost právě z toho. Některé znám desítky let, jiné mi do života přinesla práce na radnici a s dalšími mě spojil až společný pohled na to, co je potřeba v Nymburce změnit – a hlavně jak.

A rozhodně to není tým bez zkušeností. Řada z nich už má za sebou roky práce pro město, ostatní přinášejí zkušenosti ze svých profesí.

Protože změna není o jednom člověku. Je o tom dát dohromady dost lidí, kteří ji chtějí udělat, a získat pro ni v zastupitelstvu dostatečnou podporu. O tom, jak silný mandát k tomu dostaneme, rozhodnou voliči.

Jdu do voleb potřetí. Se zkušeností z obou stran stolu.

A s vědomím, že Nymburk čekají náročné roky. Bude se muset vypořádat s vysokým zadlužením i ztrátou důvěry části lidí v radnici. Já v tom ale zároveň vidím příležitost věci změnit.

Po osmi letech už velmi dobře vím, co tahle práce obnáší. Ale i po těch osmi letech pořád věřím tomu samému jako na začátku... že práce na radnici je především služba lidem.