Petr Tichý – fotograf, muzikant, motorkář, tramp, rebel...

Cesta je cíl. A Petrovi vždycky záleželo i na tom, jak se k cíli dostane.  

Ne, není to shoda jmen. Tenhle Rebel opravdu patří k jedné z nás a také nám spořádaně kryje záda z konce kandidátky. Petr je nymburský rodák. Dětství prožil "Na Drátě", v domě tak blízko železnice, že každý projíždějící vlak roztancoval skleničky v kredenci. Na vlaky ale nezanevřel, možná i proto, že v něm koluje trochu železničářské krve. Po strojní průmyslovce nastoupil na vysokou školu. Ale svět se tehdy rychle měnil a Petr usoudil, že místo dalšího vysedávání ve školní lavici zkusí něco jiného. Jenže odchod ze školy měl v té době jeden háček... čekal ho ještě nějaký čas v uniformě. Až potom se společně s rodiči pustil do podnikání.

Tím se dostáváme k tomu, s čím si ho asi nejvíc nymburských spojí. K fotografii. Fotil ostatně už jako náctiletý – z okna vlaky a TIRáky projíždějící přes nadjezd.

Je docela možné, že vás Petr fotil už ve chvíli, kdy vás na radnici vítali mezi nové občánky. Pak ve škole. A dost možná ještě jednou ve svatební den. Fotografování se věnuje profesně dlouhé roky a před jeho objektivem už se ocitlo několik generací nymburských.

Profesně si od focení jen na čas odskočil k práci IT specialisty. Technika mu byla vždycky blízká a rozebrat počítač, zjistit, proč nefunguje, a zase ho složit dohromady pro něj není žádná velká věda.

Kdo ho nepotkal s foťákem na krku, mohl ho potkat s kytarou v ruce. Od country po rock...muzika ho prostě baví. A jeho opakované rozhodnutí, že "už opravdu nekývne na žádnou další nabídku hrát v kapele", končí se železnou pravidelností stejně. Kývne. Potom je tu motorka. A ne jen tak nějaká. Fakt velká motorka.

Kdykoli může vyměnit pohodlí čtyř kol za dvě, většinou dlouho neváhá. Protože pro něj opravdu platí, že cesta je cíl. A nejen na motorce.

Nepatří k lidem, kteří potřebují dojít k cíli za každou cenu. Záleží mu i na tom, jak se k němu jde. A rozhodně si nehraje na někoho, kdo nikdy neudělal chybu. Když se ale něco nepovede, snaží se k tomu postavit čelem, napravit to a příště stejnou chybu neopakovat. A právě to je podle nás jedna z podob obyčejné lidské slušnosti. A když už jsme u těch cest... některé si pořád nejraději odšlape po svých. Na vandry totiž nezanevřel ani po letech a s partou kamarádů ještě ze skautských a trampských časů několikrát do roka vyráží někam do lesa. S věkem se změnilo snad jen vybavení. Konečně si pořídil pořádný spacák, takže už nemusíme přemýšlet, jestli někde přes noc neumrzne. Možná ho znáte prostě jako toho hodného "kluka", který se s vámi dá do řeči a nezkazí žádnou srandu. Dlouhá léta platil také za naprostého kliďase.

Tady ale musíme přiznat jistý vývoj. Po několika desítkách let soužití s jednou z nás už jeho pověstný klid přece jen utrpěl nějaké ty šrámy. Ještě z ní ale úplně nezešedivěl, jak se můžete sami přesvědčit.

Ať už jde pěšky, nebo jede na dvou kolech, Petr si rád hledá svou vlastní cestu. Bez zbytečných zkratek a tak, aby se za ní mohl jednou v klidu ohlédnout.