Procházka s Adamem Gebrianem
Jak se mění naše města, proč se z náměstí ztrácí život a co může veřejný prostor vypovídat o vztahu města k vlastním občanům? Nedělní procházka s Adamem Gebrianem nabídla řadu podnětů k zamyšlení nad architekturou, péčí o veřejný prostor i budoucností Nymburka.
Když se objevila možnost vyrazit na procházku s Adamem Gebrianem, nebylo dál o čem přemýšlet.
Není to jen někdo, koho netrápí naše občasná provozní slepota. Je to člověk, který se architektuře a veřejnému prostoru věnuje desítky let a během svých cest navštívil nespočet měst po celém světě.
Většinou nad jeho postřehy souhlasně přikyvuji, občas si dovolím skromně nesouhlasit. Ale vždycky mne jeho pohled na města a veřejný prostor nutí přemýšlet. Dnes jsem měla díky organizátorům možnost zažít ho poprvé naživo.
A i když se procházka nakonec často neodvíjela od jeho otázek směrem k nám, ale spíše od otázek účastníků směrem k němu, bylo to nesmírně obohacující.
Řada jeho postřehů se přitom potkávala s tématy, která v Nymburce rezonují už delší dobu. Ať už šlo o oplocení Husova sboru, které jej tak nějak symbolicky odděluje od lidí, nebo o potřebu, aby město šlo příkladem při péči o své vlastní budovy.
Zcela v duchu zmíněného citátu:
"Dobrý příklad není jednou z možností ovlivnit jiné lidi. Je to jediná možnost."
Nedalo mi to nevzpomenout, že v šuplíku zůstal návrh na zadání zpracování manuálu vzhledu veřejného prostoru a na to navazující podporu těm, kdo se jím budou řídit. Protože reklamní slunečníky jsou sice zdarma, ale parádu nám příliš na náměstí neudělají.
Zajímavá byla i debata o tom, jak se v čase proměňuje naše vnímání hodnoty jednotlivých staveb. Co jedné generaci připadá samozřejmé nebo nezajímavé, může být pro další důležitou součástí identity města.
Přiznávám, že jsem se možná trochu mračila při úvahách o zastavování volných ploch v centru města. Ale to bylo hlavně proto, že jsme v tu chvíli stáli v parku. ;-)
Řeč byla také o proměně center měst. O tom, jak náměstí postupně ztrácejí některé své původní funkce, jak se mění způsob, jakým je lidé využívají, nebo o tom, proč některá centra měst postupně ztrácejí život. Nechyběla ani diskuse o parkování, které je pro obyvatele důležité, ale zároveň významně ovlivňuje podobu veřejného prostoru.
Došlo i na nápad znovu otevřít kamenný most pro pěší. Je to téma, které se vrací pravidelně, a je pochopitelné proč. Místo má pro mnoho nymburských silnou nostalgickou hodnotu. Vždyť i já po něm v dětství pospíchala s brašnou do školy. Možnost jeho zpřístupnění byla v minulosti opakovaně prověřována, stanovisko majitele i dopravní policie je však jasné. I proto jsme během výstavby nové lávky měli v Nymburce přívoz.
Docela určitě jsem ve svém ohlédnutí vynechala něco, co zaujalo zase jiné účastníky. V poznámkách v telefonu mi ale zůstalo pár tipů na zajímavé knihy. A ještě jednou moc děkuji organizátorům za příležitost zúčastnit se této procházky.
Stanislava Tichá
PS: A ano, udělalo mi radost, když po příchodu na náměstí, které navštívil úplně poprvé, zařadil mezi stavby, které se mu líbí, i Elišku.