Markéta Tomčíková – leckdy stačí jen chtít!

Když si něco vezme do palice, jen tak ji to nepustí. Kde jiní vidí překážky, ona cítí příležitost. A větu "takhle se to vždycky dělalo" na ni raději ani nezkoušejte.  

Rebelkou se vlastně nestala až když se k nám přidala. Podle pamětníků byla už v mládí rebelka, pankáč a živel. Takže jsme jí možná jen po letech našli správné politické zařazení. Markéta navíc věří v sílu pozitivního očekávání. A tvrdí, že jí to docela vychází.

Třeba si hodně přála, abychom do voleb dostali číslo 7. Dostali. Takže díky, vesmíre. 

Jako dítě měla doslova sladký život. Bydlela totiž v cukrovaru. A i když ten už dávno nestojí, na stejném místě bydlí dodnes.

Vystudovala zemědělku v Poděbradech a ta jí podle jejích vlastních slov dala především jednu důležitou jistotu – že nikdy nebude pracovat v zemědělství. Místo toho nastoupila do České televize, byla u vzniku první soukromé televize FTV Premiéra a víc než patnáct let strávila v tištěných médiích. Jako redaktorka Týdeníku Televize a později jako šéfredaktorka TV Max. Takže ano. Psát umí. Mluvit umí. A názor má taky. Když přišel čas vrátit se domů, nastoupila na nymburský městský úřad jako tisková mluvčí. A právě tehdy stála u zrodu městského zpravodaje, který vám dodnes každý měsíc přistává do schránek.

Po čtyřicítce si usmyslela, že vystuduje vysokou školu. Tak ji vystudovala. Z Nymburka si na nějaký čas odskočila na krajský úřad, krátce se zase zastavila v Poděbradech a pak se na nymburskou radnici vrátila. Tentokrát jako vedoucí odboru školství, kultury a památkové péče. A právě tady se v roce 2018 poprvé pracovně propojily naše cesty. Stáňa Tichá nastoupila jako místostarostka a odbor, který Markéta vedla, připadl do její gesce. Obě měly trochu problém spokojit se s odpovědí "nejde to", a tak začaly vznikat věci, za kterými se můžeme po letech pořád ohlédnout. Společně rozhýbaly rekonstrukci Starého děkanství, záchranu hrobek u zimního stadionu, interiér a osvětlení kaple sv. Jana Nepomuckého, řešily podloubí a spoustu dalších větších i úplně malých věcí.

Jedna z Markétiných tehdejších kolegyň na její působení na městě vzpomíná tak, že Markéta měla odvahu pustit se třeba do památkové péče trochu jinak. Nebát se změn, hledat nové cesty a přitom neztratit respekt a úctu k tomu, co má smysl chránit. A ano, Markéta zařídila i to, že Mohyla konečně nemluví a na půl roku se nezavírá. Když už ji tedy ve městě máme. Tohle samozřejmě není výčet zásluh dvou lidí. A Markéta by byla pravděpodobně první, kdo by nás za takovou interpretaci vytahal za uši. Sama totiž zdůrazňuje, že práce na radnici je týmová a za každou povedenou věcí stojí spousta dalších lidí.

Ale jedna věc je pro nás dnes důležitá: naše spolupráce nezačala s Rebelkami. Máme ji vyzkoušenou už z radnice. Víme, že se umíme nadchnout pro stejnou věc. Víme, že se dokážeme pohádat o způsob, jak ji udělat. A hlavně víme, že spolu umíme pracovat a věci dotahovat. V roce 2023 se Markéta nakonec rozhodla z úřadu odejít.

Stále méně souhlasila se způsobem vedení města a stále méně měla chuť spolupracovat především se starostou Tomášem Machem. A protože sama zastává názor, že úředník má být vůči vedení města loajální, připadalo jí fér odejít.

Dnes vede odbor v Mladé Boleslavi s rozpočtem větším, než mají mnohá města. Ráda by se ale k práci pro Nymburk vrátila. Tentokrát už ne jako úřednice. Jako zastupitelka. Chce znovu dělat to, co ji vždycky bavilo... přicházet s nápady a snažit se je proměnit ve skutečnost. Zkušeností ze školství, kultury, památkové péče, médií i fungování veřejné správy má za ty roky dost. A byla by škoda je nechat ležet v Mladé Boleslavi. Hodně jí záleží především na školách a školkách. Na tom, aby byly dobrým místem pro děti i pro lidi, kteří v nich pracují.

A vlastně se jí trochu stýská i po samotném úřadu. Přesněji po lidech na něm. Protože, jak sama říká, spousta z nich je hrozně fajn a docela jí chybějí. Teď už ale dost práce. Mohli bychom totiž snadno vytvořit dojem, že Markéta je dokonale systematická žena, která má perfektně srovnaný pracovní stůl i život. Tak to zase prrr. Sama o sobě říká, že je trochu roztěkaná, má mizernou paměť na jména a trpělivost rozhodně nepovažuje za svoji nejsilnější stránku. Je také tak trochu bydlena. Hrozně ráda vaří, peče a zavařuje. Stres řeší tvořením a ručními pracemi, což má jen jeden drobný háček. Je podle vlastních slov dost manuálně nezručná. Takže vyrábí ráda. Jen by se tím asi neměla živit. Miluje audioknihy, hlavně sci-fi a fantasy, protože u klasických papírových knih spolehlivě usíná. Potom jsou tu deskovky… strategické hry. Ty má ráda. A ještě raději v nich vyhrává. Takže ano. Soutěživá je. Nesmíme zapomenout na její smečku. Tři kocouři a dva psi. Ty miluje všechny. Má samozřejmě i smečku lidskou. Tu má prý ráda taky… občas. 

A baví ji tahle naše rebelská parta. Dokonce nám napsala, že doufá, že spolu zůstaneme i po volbách, ať už dopadnou jakkoli. Což samozřejmě neznamená, že je jí jejich výsledek jedno. To zase vůbec. A vyhrát chce také ve Sportce. Až se tak stane, koupí si bagr a bude dělat díry na objednávku.