Ivana Rychetská, ta která raději koná, než mluví

Jedna z původních tří Rebelek. Ta, která vám řekne, co si myslí… bez obalu. Ivča je člověk, který radši udělá, než aby o tom dlouho mluvil. Je to ženská jako řemen.

Vlastníma rukama nahodí stěnu, vyseká elektriku, obloží koupelnu, položí podlahu, navaří, zavaří… A když jí potom ukážete účetní tabulku, koukne a hned ví.

A pak je tu její přímost. Ivča opravdu neumí chodit kolem horké kaše. Říká věci tak, jak je vidí, někdy možná až moc bez obalu, ale vždycky víte, na čem s ní jste. A podobně přímočarý je i její humor – cestou životem vybroušený tak precizně, že nepřipraveného člověka může občas trochu zaskočit. My už ale víme a většinou se neděsíme. Pod touhle možná trochu drsnou slupkou je ženská, která, když někdo potřebuje pomoct, neváhá... poradí, podá ruku nebo prostě udělá, co je potřeba. Velkou část jejího života provází sport. Už spoustu let především trénuje malé i větší plavce. Když byl před dvěma lety téměř ze dne na den ukončen plavecký oddíl, pod kterým nymburští plavci dlouhé roky trénovali, Ivča nejprve bojovala za jeho zachování. Když bylo jasné, že se to nepodaří, udělala to, co je pro ni vlastně docela typické... energii věnovanou boji obratem přesměrovala jinam. Společně s dalšími založila nový Plavecký klub Nymburk, který na dlouholetou tradici nymburského plavání plynule navázal a děti tak nepřišly o jediný závod již rozjeté sezony.

A asi nejvíc ji tehdy dojalo, kolik lidí se za ní tehdy postavilo: všichni trenéři původního oddílu, někteří její bývalí svěřenci (tentokrát už v roli trenérů), ale také plavci současní a jejich rodiny. Protože za těmi roky nejsou jen tréninky a závody. Jsou tam lidé, vztahy, vzájemná důvěra a pořádný kus jejího života.

Možná právě proto se v posledních dvou letech na zastupitelstvu opakovaně vrací k tématu rozdělování veřejných peněz mezi sportovní kluby.

Nikdy ji neuslyšíte tvrdit, že některý sport je "víc sport" než jiný. Její logika je v tomhle neúprosná: nastavme jasná pravidla a rozdělme peníze podle nich. A pokud chce město některý ze sportů více preferovat, ať to udělá transparentně a neschovává to za výpočtové tabulky.

A právě tady přichází ke slovu naše excelová kouzelnice. Čísly ji totiž jen tak neopijete. Když jí něco v tabulce nesedí, začne počítat. Když jí nesedí výsledek, začne se ptát. A když odpověď nedává smysl… no, pak už víme, že ji nic nezastaví.

V civilu je Ivča především mámou dvou už dospělých dětí. A nesmíme zapomenout ani na dalšího člena rodiny – její čtyřnohou chlupatou španělku Carrie. Ta je její každodenní parťačkou a můžete je společně potkávat nejen při procházkách po Nymburce. Když zbude chvíle, ráda se vrací i ke své někdejší sportovní vášni – nohejbalu – nebo se vrtá na zahradě. Ivča už si vyzkoušela, co je to být součástí koalice, která město vede, ale i opozice. A sama říká, že obojí ji něco naučilo. Třeba to, že svět ani politika nejsou černobílé. A že člověk může udělat chybu třeba i tím, že někomu věří déle, než by měl.

Na jaře 2024 byla právě ona tou, která chtěla od starosty i místostarostů jasnou odpověď na jasnou otázku: skutečně nepřichází v úvahu, aby rada vyjednávala o podmínkách tehdejší jednatelky nemocnice poté, co i podle jejich vlastních slov nutila starostu k odstoupení. Trvala na odpovědi a dostala ji. Jen o několik dnů později došlo přesně k tomu, o čem nás všechny ujišťovali, že nepřichází v úvahu. Rada města zásadně změnila pracovní smlouvu jednatelky a přistoupila i na její další podmínku. A Ivča si tehdy rozhodně nebrala servítky.

Protože, že by raději mlčela jen proto, aby si někoho nenazlobila? Tak to Ivču opravdu neznáte.

V červnu 2024 opustila řady Nymburka s klidem a od té doby je Rebelka…Ne proto, že by potřebovala proti někomu bojovat. Ale protože věří, že mají platit stejná pravidla pro všechny. Nemá ráda černoty, kličky a věci, které nejsou fér. Ať už ve sportovním klubu, při rozdělování veřejných peněz, nebo na radnici.

Sama o sobě říká, že není dokonalá. Udělala chyby a nejspíš ještě nějaké udělá. Nemá odpověď na všechno a ani vám to nebude namlouvat.

Jedno je u ní ale jisté. Když jí něco nebude dávat smysl, bude se ptát. A když bude přesvědčená, že něco není správně, řekne to nahlas. Protože některé věci prostě neumí přejít mávnutím ruky.

A my jsme rádi, že to tak má.